Květen 2013

Who are you?

24. května 2013 v 12:25 | TEA |  DIARIES
Po včerejší debatě na téma, co nás dělá tím kým jsme, jsem se rozhodla napsat článek o tom, jak to vidím já.

...

Většina lidí, a troufám si říct, že možná absolutně všichni, se alespoň jednou za čas potřebují definovat, ať už sami sobě či jiným lidem, pokaždé hledají to, co je odlišuje od ostatních. Na tom není nic špatného. Každý chce najít pevnou půdu pod nohama, nějakou jistotu.
Spousta jedinců, které znám se domnívá, že to, co dělá vaše JÁ jsou myšlenky, jiní si myslí, že jsou to názory, další, že dovednosti nebo dokonce styl oblékání, vaše tělo, váš majetek, dokonce i vaše nemoc nebo minulost, původ, znalosti. Je spousta věcí, ke kterým se lidé upínají, jen aby měli jistotu, že někým jsou. Přitom je v podstatě až odporně jednoduché.

...

Začněme tím, že jste se právě narodili.
Nad čím v tu chvíli jako mimino přemýšlíte? ... Nad ničím. Jen pozorujete, posloucháte, vnímáte a vstřebáváte informace. Nepřemýšlíte. Kdyby myšlenky definovali to, kým jste, v momentě, kdy jste mimino byste nemohl existovat.
Co v tu chvíli vlastníte? ... Osobně asi jen vaše tělo nebo dečku, nebo tedy pokud jste ze zámožné rodiny, možná už jste něco stihli zdědit, každopádně vlastní rukou jste ještě nic nedobyli.
Jaká je vaše minulost? A co vzdělání?
Co takhle vaše tělo? Je tělo to, kým jste? ... I když se za pár dní začne rapidně měnit, růst, tvarovat?
Jsou to snad znalosti? ... Jediné, co umíte je přisát se k matčině prsu a sát, stisknout něco v pěsti a plakat, když se vám něco nelíbí.

...

Nic neumíte, nic si nemyslíte, nemáte minulost ani majetek ani znalosti...ALE PŘECE JSTE TO VY.
A to je přesně to, co každý z nás je.
Jste ten, kdo všechno zažívá, vstřebává informace.
Neměli bychom se definovat tím, co si myslíme, protože co víc je mysl než převzatý zvyk, naučený vzorec něco, co jste kde slyšeli nebo odpozorovali. Když například přemýšlíte negativně, neznamená to, že vy sami jste negativní. Je to vlezlá a otravná myšlenka, která se nevědomě vytvořila ve vaší mysli. Odněkud jste ji převzali.
Je až děsivé, že člověk vlastně ani není schopný svobodně přemýšlet, nezávisle na tom, co už "ví".

...

Proto je podle mě důležité nebrat svoje myšlenky moc vážně. Ony nevymezují to, kým jste. Neříkám, že myšlení je nepřítel nebo je nepoužitelné, to vůbec ne. Myšlení je velmi důležité, ale také hodně omezující. Proto bychom na něm neměli stavět svou identitu. Myšlenky se mění. Nakonec všechno se mění. Ale je jedna věc, která se nezmění celý váš život....a to je vaše PRAVÉ JÁ, které je stejné od samotného narození. Je to ta část, která myšlenkám naslouchá, ne ta, která je vytváří.

...

Chápu, že tohle naštve hodně čtenářů, kteří zakopnou o tenhle článek. Narušuje to váš pojem vaší vlastní identity, proto na to reaguje vaše ego. Je to jako byste celý život stavěli dům z kostek a pak najednou z ničeho nic přijde ta hloupá holka a prostě do nich bezcitně kopne. Kostky se rozletí všude okolo. Vaše stavba se zhroutí k zemi. A s ní i vy.

I když stratíte všechno, na čem si zakládáte, vše, na čem stavíte svou identitu....pořád to budete vy. Když tohle zjistíte, zbavíte se strachu z toho, že nevíte, kým jste.


EGOCENTRIC ME TIME!

15. května 2013 v 21:15 | TEA |  DIARIES
Dlouho jsem nenapsala žádný článek, příspěvek nebo nic podobného.
...Takhle vlastně začíná skoro každý můj nový příspěvek. Dá se říct.
Dnes jsem si pokládala spoustu otázek. Většinu z nich jsem raději ani nezodpovídala, protože asi ani nechci vědět odpověď.
Po včerejšku stráveném výčitkami svědomí a kladením si otázek, jsem se dnes vzchopila, začala zase tvořit a učit se a dokonce....psát na blog.

No, to by stačilo. Teď k věci.
Mám potřebu vylít si zase pár věcí na blog, takže jdeme na to.

PROČ ASI NIKDY NEBUDU STUDOVAT UMĚNÍ?

Jednoduchá odpověď.
Už dřív mi došlo, že když se někdo zeptal: Znáš tohohle malíře? Dostal tu a tu cenu, v tom a tom roce a studoval tu a tu školu....a bla bla bla bla..., tak mě to totálně nezajímá. Nezajímají mě jiní malíři, jsou mi buřt. Jasně, ráda zajdu na smysluplnou vernisáž, potkám se se známými tvářemi, a nebo se podívám na internetovou stránku mého oblíbeného malíře, ale nemám potřebu se o něm cokoliv učit, vědět, co kdy kde a jak.... Nemám ani potřebu před tím obrazem stát hodiny a hodiny a dělat, že v něm něco hledám nebo snad, že mu rozumím. Možná je to tím, že nesnáším dělat nebo mít ráda věci / lidi / trendy / hudbu atd., kteří ostatní mají rádi. Asi nejsem normální, ale přijde to automaticky. Ale abych to nezařekla. Tohle prostě pro mě není priorita. Jsem samotář, mám ráda svoje místečko, kde není ani jeden člověk. A když maluju, nesnáším někomu vysvětlovat proč je ta čára tady a proč je bílá. Prostě to tak je, je to moje a co tebe to má co zajímat..
Nejspíš nepřestanu malovat, ale do malířské komunity rozhodně moje cesta nevede...a to ani oklikou. Nemám ráda společnost lidí, ať už jsou to ti nebo ti. Občas zajdu, pokoukám a půjdu domů. A tak mi to vyhovuje.


PROČ ASI NAVŽDY BUDU PESIMISTOU?

Protože to jednoduše miluju! Ne, upřímně, to jsem prostě já. Ráda jsem pozitivní a veselá a kdovíco, ale pro mě je prostě pesimističnost něco jako návrat do reality. Asi to udržuju v harmonii, zdá se.
Ne..neudržuju. Já se v tom pesimismu a sarkasmu totálně vyžívám. Kdyby mi někdo viděl do hlavy, asi by se hodně divil :D
Ou...a jak já nesnáším přátelský lidi, co se hned se všema baví! Leaaaaaaave me aloooooone. Vypadám snad, že chci mluvit? Ne, tak nevypadám snad nikdy...

PROČ MÁM PROBLÉM POMÁHAT LIDEM?

No, protože už od malička jsem měla tu čest s lidmi, kteří tímhle rádoby pomáháním lezli všem do zadku a v reálu to byli pěkný ... jak jen to říct slušně?
Tudíž asi už tehdy jsem se rozhodla, že nechci udělat ten samý dojem na kohokoliv jiného. Nechci nikomu lízt do zadku, i když pomáhání lidem mi vždy udělalo radost.
Ani lidi nezdravím na ulici. Dokonce ani ty, co trochu znám. Raději dělám, že jsem zamyšlená, abych se tomu vyhnula nebo přejdu na druhou stranu...nejlépe města.

PROČ JSEM RÁDA SAMA A POTICHU?

Sama jsem ráda odmalička. Když jsem sama, můžu poslouchat zvuky kolem a nikdo mi do toho nekecá a neruší atmosféru. Můžu řešit svoje flaws, můžu pozorovat mraky a snít. Nepotřebuju utíkat před svýma myšlenkama jako většina současných lidí. Já umím být sama se sebou a jsem ráda sama. Slova jsou tak hrozně zbytečná. A to nejvíce u lidí, co jen melou, aby náhodou nebylo ticho. To mi vždycky duní hlava a jediné na co můžu myslet je: O můj Bože, tolik zbytečných slov najednou ... Why?!
Vážně si užívám, když jsem sama, v přírodě, snažím se naprosto vypnout myšlenky a jen věnovat svojí plnou přítomnost okolí kolem mě.

Jsem ráda v klidu. Možná jsem divná, ale vím, že na světě jsou lidé, kteří by mojí společnost neodmítli, protože jsem nudná, ale přijali ji, protože můžeme být potichu společně :)

Mějte se hezky a jděte ven (ne, jak já)
Tea