Září 2011

Najděte mě...

24. září 2011 v 1:42 | Tea Envy W Black |  DIARIES
...na Google+!

Zadejte TEA WETYŠKOVÁ a přidám si vás.


Mirror games

24. září 2011 v 1:26 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Nadpis s článkem má pramálo společného, snad jen to, že mě to spontáně napadlo, když jsem přemýšlela, o čem článek bude nebo by měl být.
...

Před pár hodinami jsem dočetla krásnou povídku.
A proto teď celou dobu přemýšlím.
Proč má člověk dvě tváře. Své dvě já.
To rádoby šťastné, úspěšné a sebevědomím překypující...A to druhé o sobě neustále pochybující, tiché a v ničem nejisté.
¨
...

Řekla bych snad ''Protože to si tahle doba prostě žádá. Tichý chudinky nikam nedošplhají. Raději sami slezou a nechají ostatní úspěšně šplhat'.
Jenže je to lež.
Nemyslím, že je lež, co jsem právě citovala, ale to chování je lež.
A já raději pravdu.
Neskrývám snad už vůbec nic.
Snad jen závist, ze které vyplynula i moje přezdívka.
To je neovladatelná špatnost.

...

Ale zpět k tématu.
Proč vůbec chceme, aby nás lidi obdivovali pro to, co nejsme?
Proč chceme dělat to, co dělají ti, co jsou na tom nejnižším levelu?
Proč si necháváme bezmyšlenkovitě vrývat mass medii co ano a co ne?

...

Co jsem tím chtěla říct?
Netuším.
Ale muselo to ven.
Adios amigos!

Dlouhý článek o krátkém úspěchu

15. září 2011 v 21:21 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Znáte to?
Budujete si sebevědomí, ač i přesto si nevěříte.
Stavíte ho jako věž ze zrníček písku.
A najednou bum!
Udělej to a to a to a buď kreativní!
A ono to nefunguje.
A vy čekáte, kdy přijde něco, co vám rozsvítí v hlavě a konečně budeme mít ten specifický
pocit 'AHA'!
Nepřichází, nedostavuje se a vyvozuje výsledky.
Je zle.
Imaginace se blokuje strachem.
Strach z čehokoliv vyvolá naprostou neschopnost myslet.
Sebevědomí je zbičované slovy, které štípou víc než sůl v očích.
BUM!
Jsi na nic, nemá cenu se více snažit o snahu, nepokračuj...
Zní vám to v hlavě sekundu co sekundu...
A nepomáhá to.
Krátký pocit úspěchu je ten tam.
Vše, na čem jste pracovali celé léto, zničí pár vět.
Než dojdete k bodu 'IDGAS' (I dont give a shit) pěkně to bolí.
Nechcete už nikdy více nic dělat a přijdete si naprosto tupí.
Obzvlášť, když to pro vás tolik znamená.
A najednou...ticho...
Jakoby přestalo to vysokofrekvenční pískání, co se pouštělo v devítce z mobilu a učitelky je neslyšely.
Ticho a klid..
Nic vás už nezajímá.
Budoucnost necháváte na pospas osudu.
Je vám úplně jedno, že ni neděláte, že se nesnažíte...
A je vám taky jedno, co z toho vyplyne.
Máte náladu vzdornou a silnou.
A když už začnete tvořit, tak naprosto beze strachu.
Cokoliv vás napadne.
A pokud máte štěstí?
Vyjedete o patro výš.
Kde je vám už o dost líp.
Jenže když není čemu vzdorovat, není s čím bojovat...
Lenost....to je hrozná věc...
Pořád to bolí, ale úsměv je všelékem :)

Tea

Lžou!

14. září 2011 v 21:35 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Nikdy neposlouchejte rady na internetu ohledně zdraví, ani komentáře.
Mě jen pobolíval bok při zánětu mořový trubice a hned jsem brečela, že mám zánět ledviny.
A byl to jenom natažený sval.
Ovšem lidi na dizkuzi tvrdili, že si mysleli, že je to natažený sval a byla to infekce ledviny, která se jim neustále opakuje, mají tunu prášku a ne-li dialýzy.
Tohle psychickému ani fyzickému zdraví nepomáhá.

...

Stejně tak jako mi teď vychází, že mám hormonální poruchu nebo migrénu.
No, myslím, že jde jen o to, že mám moc nízký tlak a vypila jsem espresso.
Nevím, co teď s tím.
Rady žádné, jenom sýčkování, co všechno to může být.

...

Takže si vystačím s ledovou sprchou, spánkem a hodně vody, což podle mě zabírá na většinu nemocí.
Držte mi palce, protože mě už to fakt sere...

Tea

Myšlenkový masochismus

2. září 2011 v 19:34 | Tea Envy W Black |  DIARIES
I tak by se dala nazvat filozofie.

Neustálé rozjímání nad otázkami života.
Řekla bych, že jediné, co mi pro filozofickou fakultu chybí, je znalost literatury a mluvnice.
Ale myšlení a dumání by mi opravdu šlo.
Každý den přemýšlím o tom, co se svým já, co se životem a jak bych měla žít.

Zjistila jsem, že překonávat sama sebe je dřina, ale krásný pocit, když se vzepřete lenosti.
Zjistila jsem zkrátka, že mě můj myšlenkový masochismus baví a tvrdí moje já.

Za poslední měsíce jsem pozměnila pár věcí, které jsou pro mě důležité.
Našla jsem člověka, kterého jsem nevědomě hledala celý svůj dosavadní život.

Můžete si říkat, co chcete. O mém věku a tím pádem předpokládané nezkušenosti, naivitě a růžových brýlých.
Já jsem však krutý realista až pesimista.

...

Na svět si každý tvoříme názory. Tak jsem si to představovala předtím.
Byla jsem naivně přesvědčena o tom, že všichni smýšlí jako já, což mi později krutě došlo.
Neustálé zklamání lidmi, společností i idoly, které jsem obdivovala.
Jediné, co zůstalo k obdivu je příroda, upřímnost, tolerance, láska a rozum.

Potkala jsem mnoho lidí, aniž bych o to prosila, a vždy byli neuvěřitelně průhlední. Vždy! Člověk přesně ví, jak zareagují, co si myslí, co řeknou, i jaký udělají obličej.
A potkala jsem mnoho rádo-by-komplikovaných lidí.
Lidí, co si problémy, nevědomky, ale zároveň silou své vůle, dělají sami.
Tyhle lidi jsem nikdy nepochopila. Například ve vztazích, povinnostech....

Dále jsou tu lidé, kteří chronicky nesdílí, ale chtějí, aby lidé sdíleli s nimi. Nikomu v hloubi duše nevěří, přesto se chtějí s každým přátelit. Nehledají, a přesto se tak snaží najít. Těch je vážně hodně.

...

Od malička jsem mlčenlivý a spíš naslouchavý tvor.
Poučím se naprosto ze všeho. Což bývá, bohužel, i nevýhodou.
Jako větší jsem se dívala na filmy a všechny brala vážně.
Jsem teď nadmíru opatrná až paranoidní. Nic neberu na lehkou váhu, nic pro mě není samozřejmostí.
Vždy jsem taková byla, když nepočítám pubertu a pokusy o sjednocení se skupinou.

Od svých třinácti jsem žila rebélií. Chtěla jsem tvrdě a jasně ukázat nesouhlas se společností a systémem, který tu teď máme. Chtěla jsem nesouhlasit s hodnotami a předsudky, které lidé nasávají z amerického kontinentu a z mass medií.
Přidala jsem se do gothic subkultury.
Po pár letech honby za módními kreacemi, make-upem a dosažení porozumění, jsem zjistila, že nenávist k lidem nevyléčí ani nezmírní pobyt s gothic lidmi. Proč? Protože jsou to pořád stejní lidé. Ti samí, akorát v černém.
Moje naivní ideály se vypařily.
Snila jsem o lidech, co vidí problémy jako já, co se snaží odlišit alespoň vzhledem a chováním, smyslem pro estetiku a duševno.
Zklamání, jen zklamání.
Jsou to převážně teenageři s penězi, co chtějí vypat jinak, pijí každý víkend a využívají image pro dělání ne moc hezkých věcí. Což ovšem nejsou všichni. Nejsem taková, že bych všechny házela do jednoho pytle.
Zkrátka jednoho dne mi přišel můj make-up jako špína. Odlíčila jsem se a řekla si v duchu 'co blbneš. TOHLE seš ty...'
A tak jsem se začala měnit.

Takže tohohle stylu se pomalu, ale jistě vzdávám.
Vracím se zpět v čase. Inspiruje mě dávno zapomenutý časový úsek. Doba černobílých fotografií, ženskosti, něžnosti, ctnosti a vybraného chování, spojené s láskou k přírodě, životu a pravdě.

Nic nefunguje lépe, než když jste přírodně sami sebou.
Když vám někdo otevře oči a řekne 'tady ale nemusíš lhát a předstírat. buď sama sebou...'
Spadne vám kámen ze srdce.
Nikdy jsem se necítila lépe.
Beru život takový, jaký je. Hořce upřímný a krutý.
S časem, který jsem dostala, chci naložit správně. Nemarnit čas. Být kreativní a nemít strach z neúspěchu.
Nenechat se zastrašit, být silná a tvrdě makat na sobě i svých znalostech.
Duševně se rozvíjet a pečovat o své zdraví.

Pokud někdo říká, že měl rád tu starou Teu, můžu mu jen říct, že já ji ráda neměla.
Necítila jsem se dobře a žila jsem v naději, že přijde něco, co mi dá šanci.
Žila jsem nespokojeně a nešťastně, ač jsem se smála, doma ve svém pokoji jsem trpěla a vše si vyčítala.
Nová Tea ale neexistuje.
TEĎ jsem to já!

Názor na lidi má však neustále stejný.
Ti, co ztratili upřímnost sami k sobě, empatii a respekt...jsou jen individui bez duše, co přežívají, ale nežijí.

Život jsme nedostali, abychom ho nechali utéct nebo zničit sami sebou.