Červen 2011

Cupcakes a retrospektiva

11. června 2011 v 20:05 | Tea Envy W Black |  DIARIES




Poslední dobou mám velikou chuť oslvait narozeniny cupcake party.

Ale nemám kdy je natrénovat.
Takže...premiéra už bude na ostro.

...

Moje inspirace

...





Zaujalo mě...

5. června 2011 v 18:04 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Dnes jsem si hledala na google.com, jak je možné získat úplně uvolnění z tělocviku.
A našla jsem článek 14-ti leté holčičky.
V jejím věku jsem měla stejné fobie. Naprosto stejné.
Ale taky některé pořád mám.
Dost s ním soucítím a taky bych ráda zkusila psychologa na uvolnění z tělocviku. Alespoň z běhů.

Zde je její článek. A kdyby jste měl někdo známeho psychologa nebo doporučení, jak uvolnění získat, tak mi napište. Byla bych moc vděčná.

...

Dobrý den,
promiňte mi, že Vás obtěžuji, ale chtěla bych se Vám svěřit se svým problémem.
Jsem introvertní čtrnáctiletá dívka s melancholickým temperamentem a pesimistickým pohledem na svět. Mám pocit, že žiji jen v ménněcenosti, ponížení, obavách, strachu snad úplně ze všeho a v touze být jako ostatní. Ve společnosti jiných lidí však cítím jen nervozitu a napětí. Mám nepřiměřený strach z hodnocení, kritiky, nesouhlasu, odmítnutí, či posměchu vůči mojí vlastní osobě. Úzkostlivě preferuji samotu a v kontaktu s druhými lidmi se necítím ve své kůži. Čím dál častěji mám pocit, že pluji světem v mýdlové bublině, zatímco lidé okolo mě se baví, milují, radují a já na ně koukám z té své bubliny se slzami v očích, závidím jim a přežívám. Jako by se vše dělo mimo mě, jako by vše, co jsem měla prožít už bylo prožito a v mé budoucnosti není žádný světlý okamžik, chvíle radosti, nic.

Už jako malá holčička jsem trpěla nadměrným studem, nesmělostí a plachostí. Pamatuji si, že ze všeho nejvíc jsem se bála dospělých fousatých mužských, aniž bych věděla proč a ten pocit ve mně, sice v o dost menší míře, ale zůstal... Ve školce jsem byla tiché, uzavřené, přecitlivělé, bojácné, plaché a stydlivé dítě, a taková jsem dosud. Celé dny jsem si v koutku hrávala s legem, zatímco ostatní holčičky měly zábavu u dětské kuchyňky s panenkami. Vždycky jsem strašně toužila hrát si tam s nimi. Nikdy jsem ale neměla dostatek odvahy na to, abych to doopravdy dokázala. Myslela jsem jen na to, nakolik tam nepatřím. Nakolik jsem jiná, zbytečná a bezcenná, že snad ani ty ostatní děti nemohu obtěžovat svou ubohou existencí. Měla jsem za to, že bych za nimi jen dolézala. A to jsem za žádnou cenu nechtěla. Dokonce jsem je omlouvala tím, že snad ani nemají právo se se mnou bavit, jakožto s nicotnou osůbkou bez hodnoty... Vždycky a všude jsem jen hadrová panenka v koutě, bez hlasu, bez pohybu, bez duše. V noci jsem se ve vlastním pokoji ukrutně bála, protože když jsem zavřela oči, viděla jsem zvláštní vidiny, v podobě čerstvě zemřelých mrtvých bytostí. Úplně jsem na svém těle cítila jejich horkost, všude se mě něco dotýkalo a lechtalo mě. Vedle sebe v posteli jsem dělala místo mrtvolám, měla jsem pocit, že jsou ukryté ve všech koutech. Svítila jsem celou noc lampičkou, abych představy zaplašila. Ukrývala jsem celé své tělo i hlavu pod peřinou, ale tam bylo nesnesitelné horko a těžce se tam dýchalo. A od těch dob se to se mnou táhne neustále. Častokrát mě i v této době chytne podobný záchvat strachu, že v pokoji nejsem sama a úzkost mě natolik spoutává, že se bojím pohnout, zůstávám dlouhé hodiny ležet v nehybné pozici a modlím se, ať už je ráno a přestože si uvědomuji nesmyslnost svého strachu, nedokážu jeho projevům zabránit...

Ve škole se místo na výuku soustřeďuji jen sama na sebe a přitom mi v hlavě duní "Vypadám strašně. Jsem celá rudá. Všichni vidí, jak jsem nervózní. Musím najít způsob, jak odsud zmizet a vyhnout se případnému zkoušení. Teď a hned!". Stačí, abych si jen představila, že půjdu něco koupit do obchodu a budu u toho muset s někým vést hovor, a už mám husí kůži, celá se potím a třesu.
Z nějakých důvodů se také hrozně bojím telefonovat. Mám-li někomu volat já, bojím se, že to zvedne někdo jiný, nebo že třeba nepoznám po hlase, že to je on a spletu si jej. Cizí čísla zásadně nezvedám a vůbec mnohem raději komunikuji přes SMS.

Ale co je v tomto období mojí naprosto bezkonkurenčně největší černou můrou? Školní hodiny tělocviku. Vždycky to tak bylo, ale tento rok k nám navíc přistoupilo několik nádherných a velmi oblíbených slečen ze třídy se sportovním zaměřením, které však kvůli jejich nízkému počtu museli spojit své hodiny tělocviku s našimi. Cítím k nim obrovský respekt, autoritu a obdiv, vzhlížím k nim, i když jsem se před nimi doposud celkem úspěšně snažila předstírat, že jsem "v pohodě". Jakmile však poznají moje pravé já, moji slabinu, moji neschopnost a můj největší strach.. celé moje snažení působit "v pohodě" padne vniveč! Často od svých známých slýchávám, že trpí klaustrofóbií, jenže já to mám přesně naopak. Trpím strachem z velkých prostorů. Vcházím-li do nějakého takového, dostávám panickou hrůzu z toho, že "omdlím, zkolabuju, zblázním se…" , že tím na sebe upoutám pozornost, že to bude trapné, anebo že se z toho místa budu jen obtížně dostávat a nemusím to třeba stihnout... Nejčastěji tímto trpím na neznámých místech, v dopravních prostředcích, obchodech a také TĚLOCVIČNÁCH... Je pro mě tak nesnesitelný pocit, stojím-li přesně uprostřed tělocvičny a ze všech stran je možno na mě "zaútočit". Stojím-li však v jejím koutě, nebo u jedné z jejich stěn, cítím alespoň z jednoho úhlu "ochranu". Přesně takové jsem to také měla i tehdy, když jsem chodila na zimní brusliště. Přestože jsem bruslit uměla, stále jsem se musela držet blízko mantinelu.
Již od raného dětství nesnáším kolektivní hry, mnohem raději zodpovídám sama za sebe a alespoň tak neubližuji svojí nešikovností a nekazím náladu svojí nesoutěživostí celé skupince lidí. Z kolektivních her jsou pro mě nejhorší mučení hry míčové a z míčových her hra, která nese název vybíjená... Omlouvám se zastáncům vybíjené, ale nikdy v životě nepochopím hru, která je založena na principu mlácení míčem do lidí. Vždy jsou dva kapitáni, ti vybírají hráče pro své družstvo a já pokaždé zůstanu jako poslední.. Počítám s tím a počítají s tím i všichni okolo. Odporný pocit ménněcenosti se nikdy nezapomene dostavit. Většinu času během hry, který ubíhá vždycky tak krutě pomalu, si snažím vybavit, kdo je vůbec v mém družstvu, či spíše v jakémže to družstvu jsem vlastně já. Taky si ani nemohu zapamatovat, do jaké brány se mám trefit a do jaké ne, přestože je to tak primitivní! Jenže mé myšlenky prostě běhají sem a tam, nemohu se soustředit a koordinovat své pohyby, slyším kolem sebe jen výkřiky, které se mísí dohromady v jeden ohlušující řev a já toužím po jediném... prostě uniknout! Pryč! Do bezpečí!
Nejstrašnější z mých životních hrůz však představuje má fóbie z letících míčů. Mám vlastně panickou hrůzu z určitého stavu, který se téměř vždy objeví ve chvíli, kdy hraji vybíjenou a míč právě letí přímo směrem na mě. Projevuje se to tak, že se vyděsím a naprosto mi ztuhnou a zdřevění dolní končetiny, jsou jako ze železa, nelze s nimi hýbat a já se prostě opravdu nemohu míči vyhnout. Korunu tomu všemu nasadím reflexem, tudíž neohrabaným pohybem rukou, kterými si jen bezbranně skryji hlavu a obličej. Po nárazu míče do mého těla okamžitě v nohou ucítím náhlé, ale velmi prudké uvolnění, které způsobí podlomování kolenou a v příštích minutách zajistí velmi vratkou chůzi, ale také zvláštní psychickou úlevu, že už je ten pocit ten tam, a většinou nedokážu zabránit slzám, což na spolužáky opravdu hrdinsky nepůsobí. Naopak se kvůli tomu stávám terčem posměchu a nikdo na světě o mém pocitu netuší...
Ani fotbal nedokáže moje hlava dostatečně pochopit. Podle mých poznatků hra spočívá ve zběsilém běhání tam a zpět, pronásledování míče, všichni jsou hrozně zpocení a křičí na sebe. Každou chvilku má někdo něco zlomeného, fanoušci dělají nepořádek a rozhodčí pořád píská na tu příšernou píšťalku. Co z toho člověk má?
Když se snažím svoji panickou hrůzu z těchto sportů někomu vysvětlit, každý mě odbyde tím, že jsem jen líná jako veš. Ale to není pravda, ráda se třeba jedu projet na kole... Člověk vidí přírodu, jede jak rychle chce a jak daleko chce, cesta ubíhá, něco se děje… Když nemůžu, tak zastavím, vytlačím kopec který nevyjedu, užívám si vítr i sluníčko. Také ráda chodím na procházky, i na dlouhé tůry, to je podobný zážitek jako na kole, akorát o něco pomalejší. Ale ani běhu se nevyhýbám, přestože nejsem žádný vrcholový běžec, ale jedině pro radost, nesmí se ode mě očekávat nějaký výkon!

V poslední době omezuji komunikaci s lidmi na úplné minimum a stahuji se do samoty, ale to situaci jen zhoršuje.
Přála bych si dokázat žít přítomností, být mnohem přirozenější a spontánnější, a nedělat si ze všeho hlavu. Chci si v sobě vybudovat určitou suverenitu, získat zdravý a trvalý pocit vlastní hodnoty a naučit se cítit lásku k sobě samému. Potřebuji vedle sebe někoho, kdo mě podpoří, motivuje, dá mi šanci, neodsoudí mě za mou odlišnost a dá mi dobré rady, jak se životem potkloukat v lepším duchu...

Myslím, že by bylo velmi vhodné navštívit psychologa, ovšem nemám v této oblasti dostatečné informace. Hradí moje návštěvy u tohoto doktora pojišťovna? Je možné, aby psycholog zajistil úplné, či částečné uvolnění z tělesné výchovy, či toto musí posuzovat pouze obvodní lékař? Navíc mám z psychologa strach, stejně jako z jiných lidí.. Tudíž bych se nerada dopravovala na místo úplně sama..

Předem děkuji za vyslechnutí a případnou odpověď
Kristýna

...



Ehm, aha.... hups

2. června 2011 v 20:56 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Tak to se moc omlouvám.
Já nic neslyšela, takže jsem nešla.
Příště bych moc ráda šla...

Pardon.
Mýlka.

Zas nic...

1. června 2011 v 19:07 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Malá maturita za mnou..
Hm..
Upřímně nechápu, co jsem si myslela, že dostanu, každopádně se zase cítím jako vyhořelá svíčka.
I přes všechnuu chválu mě ta známka trochu mrzí.
Ač jsem jí dostala oprávněně.

Přijde mi trošičku nefér, že i přesto, že jsem pracovala dost, jsem dostala stejnou známku s těmi, kdo třeba pracoval méně nebo měl chabý nápad nebo nevim...

Jen jsem se potřebovala vypovídat, no..

A i když jsem měla peníze, čas a dobrou náladu, opět jsem nebyla zvána ... nevadí, stejně neumím být anaálním horolezcem tak zdatně.

Snad příště.