I am so happy without me ..

17. srpna 2010 v 0:12 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Čím začít..? Asi tím, co se v poslední době událo a pohnulo mnou.

...

Svým způsobem nenávidím sociální sítě jako je v tomhle případě zrovna facebook. Proč? Jednoduchý důvod. Vezměme si, že se tam může zaregistrovat naprosto kdokoliv a pozorovat, co kde píšete.
Konkrétně?
Rodiče a příbuzní.
Zaregistrují se a sledují každý váš status, každou fotku, každou pitomou čárku na webu.
Netroufám si už říct jedinou urážku, nic, protože si přijdu jako rybka v akváriu. Ta se taky nemá kde schovat.
Podle mě by každé dítě mělo mít soukromí a každý rodič si uvědomit, že je lepší nevědět o všem, co si jejich děti myslí a co dělají. Sami jste to přece dělali!!
Proto mě tahle náhlá starostlivost dohání jen k breku, to je všechno.
A od příště se nehodlám omlouvat! Protože já omluvu taky neslyšela!

...

Další věc je, že zase stojím na rozcestí, což k smrti nenávidím, protože mě to demoluje.
Sama si ničím psychiku. Aniž bych chtěla.
A tak mě teď totálně dodělal fakt, že téma týdne je 'strach'.
To mi v hlavě jen spustilo vlnu zlosti. Osud si ze mě dělá legraci. Podstrkává mi naschvál tyhle slovíčka kamkoliv se jen podívám. Tohle je mimojiné i první z příznaků schizofrenie, ale nedělejme ze mě pozérku zbytečně.
Narodila jsem se šťastná. Mám úžasnou rodinu, nádherný pokoj sama pro sebe, peníze, nejlepší přátele, spřízněnou duši, porozumění, školu, zdraví (...). Jediná překážka, která mi byla postavena do cesty jsem já. Nikdo a nic jiného mě tolik neomezuje jako já samotná.
To zařídilo moje stavy úzkosti. Jasně, už vás slyším úplně říkat, že je to pubertální stav.
Jenže problém je, že já nikdy moc typická puberťačka nebyla. Celkově nejsem nějak extra typická.
To je ten háček. Na mě jsou jiná měřítka.
Zkrátka a dobře si ničím psychické zdraví úplně sama. A neumím to zastavit.
I přes meditaci, esoteriku..nic nepomůže, protože jsem příliš roztěkaná na to, abych se mohla soustředit, vypustit vše z hlavy.
Je zkrátka hnus, když nevíte, co doopravdy chcete.
Větší však je, když víte přesně, co doopravdy chcete a stojíte si sami v cestě aniž byste byli schopni si uhnout.

...

Strašně rychle se mi kazí nálada. A to jsem dneska byla tak usměvavá.
Jenže jen si vzpomenu na to, že jsem na rozcestí mezi 'buď trp to psychické vydírání' nebo 'bojuj se členy vlastní rodiny', tak se mi chce křičet. Proč nemůžou dítě z tohohle všeho jednoduše vynechat?! Jsem příliš slabá na to, abych řešila tyhle nesmysly.
Proč se to nenechá promlčet? Pořád do toho šťourat nemá smysl!
A co mě drtí nejvíc je, že nesmím být upřímná.
Ale v poslední době mi dochází, že nemám už co ztratit! Protože jsem to už dávno ztratila.
Není to ztráta, co bolela a bolí neustále. Je to ztráta, co bodla, zhojila se a vytvořila strup, pod kterým se vše hojí. Než přijde člověk, který strhne strup a ránu znovu rozkrvácí, sype do ní sůl a s rukama od krve si toho stejně není vědom..!!
Mám tohohle všeho předstírání dobrých vztahů po krk!

...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.