Bye, blogspot. You suck!

15. května 2014 v 0:36 | TEA |  DIARIES
Jak jsem jen mohla opustit tenhle blog na tak dlouhou dobu?!

Po měsících zkoušení blogspotu jsem si chtěla zavzpomínat na tenhle blog, vrátila jsem se a už neodejdu.
Tenhle blog je pro mě srdeční záležitost :)

Na blogspotu je to sice asi něčím lepší (nevím v čem), ale pro mě je to jen otrava.
Zato tady se tak krásně píše!

...

Takže čekejte zase moje emocionální výlevy a myšlenkovou horskou dráhu.

...

Teď už je na nový článek moc pozdě, 0:35 ráno.
Poslouchám rap z 80's a 90's, což je pro mě trošku novinka, ale co. Líbí se mi to :)

Mějte se!
Dobrou!

 

Self-destructive mode, on

17. září 2013 v 1:33 | TEA |  DIARIES
Za tenhle rok jsem napsala jen 4 články. Nebo spíš záznamy, emocionální výlevy, vycpávky... Ubohé. A taky dost symbolické.

Před chvíli jsem měla strašně dobrou náladu (oxymorón, správně?) a najednou na mě v tom tichu padlo tolik věcí, a uvědomila jsem si, že dělám všechno špatně a za ty následky si potom můžu sama, že se hrozně zanedbávám, stagnuju, jedu z kopce.

Už několikrát jsem letos prohlásila: Tak a dost. Je na čase začít se starat o svoje tělo, zdraví, pokoj, koníčky a přátele. Začnu zítra. To byla většinou ta chybná věta. Nicméně čím víc prohlašuji, že něco změním, tím víc klamu sebe sama.
Vidím na sobě spoustu znamení, které mi tělo dává, že bych se měla konečně nakopat a začít něco dělat. Moje kůže, nehty, vlasy a další části těla, jako žaludek, prostě nejsou zrovna fit, a některé jsou na tom o dost hůře. Trápí mě to, což rozhodně nepomáhá. Vím, že ten, kdo mi může pomoci není doktor, ale já sama. Kdybych šla k doktorovi, dostala bych se tak do ještě horší situace, plné prášků, které by mi odrovnaly daleko více částí těla nebo zhoršily situaci. Ne, díky. Myslíte, že lidé byli stvořeni na planetě, kde si neumí poradit sami a vyléčit se? Že to bez chemických hardcore prášků nejde? Asi těžko...

No. Co mi ale vrtá hlavou je, proč mám takové sebedestruktivní sklony? Nevědomky, očividně. Například, moje lepší já by chtělo být vitariánem, ale moje hlava a lenost ji v tom brání. Říká mi, že je to moc jiné, moc kontroverzní, moc zdravé, moc nudné, moc složité, moc drahé ... To jsou mi zápasy. A tak je to pořád. Moje lepší já vidí tu krásnou budoucnost, kde jsem zdravá, pěstuji bylinky na okně malého srubu, sluníčko dělá krásné světlo v interiéru, vařím si čaj a potom sedím na terase v houpací síti se spící kočkou na klíně a pozoruji přítele, jak spí v trávě přede mnou s knihou přes obličej. Žádný internet, žádné ego, žádná negativní energie....žádné problémy. Jen naděje, optimismus, láska a pohodlí. A moje horší já už má seznam důvodů, proč se to na 80% nikdy nestane skutečností a proč má pravdu. Vidí se na samém dně, na místě, kde mě všichni opustili, kde už nemám vůbec nic, ani sny. Jen cigarety, hudbu plnou nenávisti a hlavu plnou nesmyslů a výčitek. Je to ale bordel v té mé mysli. Stojí to za to, když se v tom začnu šťourat. Měla bych napsat knihu o osudu mého zlého, zoufalého já. Má to totiž už do detailu naplánované... Ale zpět k věci.

Obdivuji lidi, kteří si třeba založí deník nebo rovnou blog jako motivaci k tomu, aby se nezklamali a pracovali na sobě, aby se nevzdali. A nakonec to dotáhnou do finiše...a jsou tam, kde chtěli být. Jsou odhodlaní a silní. A já ležím celý den v posteli, mrhám každou sekundou, kterou bych mohla využít k něčemu kreativnímu, užitečnému nebo alespoň prospěšného, a hniju. Začnu s cvičením, cvičím týden a seknu s tím. Začnu malovat vzrušující kresbu, ale nedodělám jí. Mám nápad, ale nerealizuji ho. Začnu jíst zdravě, a pak si najednou dám něco odporného, a je to v háji....

Proč tohle dělám?
Já nevím. Neustále si říkám, že mi chybí něco velkého a důležitého....ale neumím to pojmenovat.
Potřebovala bych si očividně vyřešit nějaké vnitřní konflikty. Jako třeba díry v paměti, které jsem očividně vytvořila jako malá, abych se zbavila nehezkých vzpomínek....které mě ale nevědomě stejně ovlivňují. Kdybych měla odvahu a peníze na to, abych podstoupila nějakou sebepoznávací terapii, šla bych do toho. Já vím, že mám přístup k odpovědím na moje otázky, ale nevím, jak se k nim dostat.

Jsem docela smutná, když si vrstevníci povídají o tom, co dělali jako malí a vyprávějí o svých vzpomínkách, a já se jen usmívám a kývám a marně se snažím na cokoliv vzpomenout. Nic. Proto jsem asi tak upnutá na hudbu z mého dětství. Ta jediná mě totiž spojuje s tím, co jsem zablokovala.

Máte taky takovéhle stavy? Takovéhle problémy?
Protože jestli ano, nebuďte jako já a začněte to řešit.
Třeba si z vás potom vezmu příklad....

Jediná věc, která mě uklidňuje je ta moje víra v důvod, osud, řekněme...
Věřím, že vše se děje z nějakého dobrého důvodu, a že tě touhle cestou musí provést, aby jsi mohla dojít tam, kde máš být, tam, kde budeš zářit a splní se ti sny. Prostě na místo, kam patříš. Proto přijímám i negativní zkušenosti vcelku pozitivně. Vždy mě poučí, inspirují nebo jen upozorní, že je zde něco, co se musím naučit pro svojí budoucnost.

Bože, pošlete mě někdo do postele. Jsou skoro dvě ráno...

Dítě

1. července 2013 v 0:52 | TEA |  DIARIES
Zdá se, že jsem stále dítětem...
Snad dokonce větším než dříve...

Když si člověk uvědomí všechny své temné stránky,
to poslední světlo je vždy naděje...
 


Who are you?

24. května 2013 v 12:25 | TEA |  DIARIES
Po včerejší debatě na téma, co nás dělá tím kým jsme, jsem se rozhodla napsat článek o tom, jak to vidím já.

...

Většina lidí, a troufám si říct, že možná absolutně všichni, se alespoň jednou za čas potřebují definovat, ať už sami sobě či jiným lidem, pokaždé hledají to, co je odlišuje od ostatních. Na tom není nic špatného. Každý chce najít pevnou půdu pod nohama, nějakou jistotu.
Spousta jedinců, které znám se domnívá, že to, co dělá vaše JÁ jsou myšlenky, jiní si myslí, že jsou to názory, další, že dovednosti nebo dokonce styl oblékání, vaše tělo, váš majetek, dokonce i vaše nemoc nebo minulost, původ, znalosti. Je spousta věcí, ke kterým se lidé upínají, jen aby měli jistotu, že někým jsou. Přitom je v podstatě až odporně jednoduché.

...

Začněme tím, že jste se právě narodili.
Nad čím v tu chvíli jako mimino přemýšlíte? ... Nad ničím. Jen pozorujete, posloucháte, vnímáte a vstřebáváte informace. Nepřemýšlíte. Kdyby myšlenky definovali to, kým jste, v momentě, kdy jste mimino byste nemohl existovat.
Co v tu chvíli vlastníte? ... Osobně asi jen vaše tělo nebo dečku, nebo tedy pokud jste ze zámožné rodiny, možná už jste něco stihli zdědit, každopádně vlastní rukou jste ještě nic nedobyli.
Jaká je vaše minulost? A co vzdělání?
Co takhle vaše tělo? Je tělo to, kým jste? ... I když se za pár dní začne rapidně měnit, růst, tvarovat?
Jsou to snad znalosti? ... Jediné, co umíte je přisát se k matčině prsu a sát, stisknout něco v pěsti a plakat, když se vám něco nelíbí.

...

Nic neumíte, nic si nemyslíte, nemáte minulost ani majetek ani znalosti...ALE PŘECE JSTE TO VY.
A to je přesně to, co každý z nás je.
Jste ten, kdo všechno zažívá, vstřebává informace.
Neměli bychom se definovat tím, co si myslíme, protože co víc je mysl než převzatý zvyk, naučený vzorec něco, co jste kde slyšeli nebo odpozorovali. Když například přemýšlíte negativně, neznamená to, že vy sami jste negativní. Je to vlezlá a otravná myšlenka, která se nevědomě vytvořila ve vaší mysli. Odněkud jste ji převzali.
Je až děsivé, že člověk vlastně ani není schopný svobodně přemýšlet, nezávisle na tom, co už "ví".

...

Proto je podle mě důležité nebrat svoje myšlenky moc vážně. Ony nevymezují to, kým jste. Neříkám, že myšlení je nepřítel nebo je nepoužitelné, to vůbec ne. Myšlení je velmi důležité, ale také hodně omezující. Proto bychom na něm neměli stavět svou identitu. Myšlenky se mění. Nakonec všechno se mění. Ale je jedna věc, která se nezmění celý váš život....a to je vaše PRAVÉ JÁ, které je stejné od samotného narození. Je to ta část, která myšlenkám naslouchá, ne ta, která je vytváří.

...

Chápu, že tohle naštve hodně čtenářů, kteří zakopnou o tenhle článek. Narušuje to váš pojem vaší vlastní identity, proto na to reaguje vaše ego. Je to jako byste celý život stavěli dům z kostek a pak najednou z ničeho nic přijde ta hloupá holka a prostě do nich bezcitně kopne. Kostky se rozletí všude okolo. Vaše stavba se zhroutí k zemi. A s ní i vy.

I když stratíte všechno, na čem si zakládáte, vše, na čem stavíte svou identitu....pořád to budete vy. Když tohle zjistíte, zbavíte se strachu z toho, že nevíte, kým jste.


EGOCENTRIC ME TIME!

15. května 2013 v 21:15 | TEA |  DIARIES
Dlouho jsem nenapsala žádný článek, příspěvek nebo nic podobného.
...Takhle vlastně začíná skoro každý můj nový příspěvek. Dá se říct.
Dnes jsem si pokládala spoustu otázek. Většinu z nich jsem raději ani nezodpovídala, protože asi ani nechci vědět odpověď.
Po včerejšku stráveném výčitkami svědomí a kladením si otázek, jsem se dnes vzchopila, začala zase tvořit a učit se a dokonce....psát na blog.

No, to by stačilo. Teď k věci.
Mám potřebu vylít si zase pár věcí na blog, takže jdeme na to.

PROČ ASI NIKDY NEBUDU STUDOVAT UMĚNÍ?

Jednoduchá odpověď.
Už dřív mi došlo, že když se někdo zeptal: Znáš tohohle malíře? Dostal tu a tu cenu, v tom a tom roce a studoval tu a tu školu....a bla bla bla bla..., tak mě to totálně nezajímá. Nezajímají mě jiní malíři, jsou mi buřt. Jasně, ráda zajdu na smysluplnou vernisáž, potkám se se známými tvářemi, a nebo se podívám na internetovou stránku mého oblíbeného malíře, ale nemám potřebu se o něm cokoliv učit, vědět, co kdy kde a jak.... Nemám ani potřebu před tím obrazem stát hodiny a hodiny a dělat, že v něm něco hledám nebo snad, že mu rozumím. Možná je to tím, že nesnáším dělat nebo mít ráda věci / lidi / trendy / hudbu atd., kteří ostatní mají rádi. Asi nejsem normální, ale přijde to automaticky. Ale abych to nezařekla. Tohle prostě pro mě není priorita. Jsem samotář, mám ráda svoje místečko, kde není ani jeden člověk. A když maluju, nesnáším někomu vysvětlovat proč je ta čára tady a proč je bílá. Prostě to tak je, je to moje a co tebe to má co zajímat..
Nejspíš nepřestanu malovat, ale do malířské komunity rozhodně moje cesta nevede...a to ani oklikou. Nemám ráda společnost lidí, ať už jsou to ti nebo ti. Občas zajdu, pokoukám a půjdu domů. A tak mi to vyhovuje.


PROČ ASI NAVŽDY BUDU PESIMISTOU?

Protože to jednoduše miluju! Ne, upřímně, to jsem prostě já. Ráda jsem pozitivní a veselá a kdovíco, ale pro mě je prostě pesimističnost něco jako návrat do reality. Asi to udržuju v harmonii, zdá se.
Ne..neudržuju. Já se v tom pesimismu a sarkasmu totálně vyžívám. Kdyby mi někdo viděl do hlavy, asi by se hodně divil :D
Ou...a jak já nesnáším přátelský lidi, co se hned se všema baví! Leaaaaaaave me aloooooone. Vypadám snad, že chci mluvit? Ne, tak nevypadám snad nikdy...

PROČ MÁM PROBLÉM POMÁHAT LIDEM?

No, protože už od malička jsem měla tu čest s lidmi, kteří tímhle rádoby pomáháním lezli všem do zadku a v reálu to byli pěkný ... jak jen to říct slušně?
Tudíž asi už tehdy jsem se rozhodla, že nechci udělat ten samý dojem na kohokoliv jiného. Nechci nikomu lízt do zadku, i když pomáhání lidem mi vždy udělalo radost.
Ani lidi nezdravím na ulici. Dokonce ani ty, co trochu znám. Raději dělám, že jsem zamyšlená, abych se tomu vyhnula nebo přejdu na druhou stranu...nejlépe města.

PROČ JSEM RÁDA SAMA A POTICHU?

Sama jsem ráda odmalička. Když jsem sama, můžu poslouchat zvuky kolem a nikdo mi do toho nekecá a neruší atmosféru. Můžu řešit svoje flaws, můžu pozorovat mraky a snít. Nepotřebuju utíkat před svýma myšlenkama jako většina současných lidí. Já umím být sama se sebou a jsem ráda sama. Slova jsou tak hrozně zbytečná. A to nejvíce u lidí, co jen melou, aby náhodou nebylo ticho. To mi vždycky duní hlava a jediné na co můžu myslet je: O můj Bože, tolik zbytečných slov najednou ... Why?!
Vážně si užívám, když jsem sama, v přírodě, snažím se naprosto vypnout myšlenky a jen věnovat svojí plnou přítomnost okolí kolem mě.

Jsem ráda v klidu. Možná jsem divná, ale vím, že na světě jsou lidé, kteří by mojí společnost neodmítli, protože jsem nudná, ale přijali ji, protože můžeme být potichu společně :)

Mějte se hezky a jděte ven (ne, jak já)
Tea



FOOD SWAP

2. února 2013 v 21:37 | Tea |  DIARIES
Ahojky :)

Nedávno jsem založila na facebooku skupinu Food Swap.
Stručně, jedná se o vyměňování lokálních produktů mezi sebou. Příklad, vyberete si někoho z Británie a on Vám pošle balíček s 3 a více věcmi, které jsou čistě britské. Vy mu naoplátku pošlete balíček se stejným počtem věcí s čistě českým původem. Je nás už 300 a pomalu se rozjíždí SWAP.

Máme tam členy ze všech možných koutů světa. Namátkově, co si pamatuju, Mexiko, Norsko, Finsko, Švédsko, Británie, Indonésie, Tunis, Malajsie, Rakousko, Amerika, Pákistán ...

Přidejte se k nám a ochutnejte něco nového, zatímco najdete nové přátele :)


Přeji Vám krásný den a hodně štěstí :)

TEA

Pozvánka na vernisáž

13. prosince 2012 v 13:36 | Tea Envy W Black |  DIARIES

NOW...WHAT'S THAT? :D

13. prosince 2012 v 13:31 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Tadá!
Jsem na antibiotikách, takže slunečný den není zrovna super, když nemůžete vystrčit paty z domu.
Takže z nudy peču blbosti.

Vážně nevím, co jsem to stvořila :D


VESELÉ VÁNOCE

12. prosince 2012 v 20:23 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Veselé Vánoce Vám všem :)

Užijte si svátky a nestresujte se, jediné, o co skutečně jde, je přece atmosféra a dny strávené s těmi, na kom nám záleží :)


Interesting mail

11. prosince 2012 v 18:20 | Tea Envy W Black |  DIARIES
Vypadá váš jídelníček a životní styl následovně?

  • Jako zdroje bílkovin máte výhradně maso, uzeniny, sýry, mléko, mléčné produkty a vejce?
  • Denně konzumujete produkty z bílé mouky a bílého cukru?
  • Oovoce a zeleninu jíte jen občas?
  • Bylinky a naklíčené potraviny chybí?
  • Jíte nepravidelně?
  • Máte špatný pitný režim?
  • Jíte často pod stresem a málo stravu rozkousáváte?
  • Na procházky a sport nemáte čas?
  • Užíváte často prášky?
  • Připojujete pravidelně alkohol?
  • Prožíváte často stresové situace?
  • Často se v noci budíte?
  • Kouříte?

Jestliže se s některou z vět ztotožňujete, tak vás mohu ujistit, že vaše tělo trpí překyselením.


Tohle mi dneska dorazilo na mail, tak jsem si říkala, že to s Vámi budu sdílet :)

Kam dál